Michal Viewegh

Narodil se posledního březnového dne roku 1962 v Praze. Jeho mámě ještě nebylo dvacet: začínala studovat práva, hrála v komparsu Vinohradského divadla a ve zbylém čase četla Becketta a Ionesca. Otec studoval na VŠCHT obor silikáty a hrál hlavně košíkovou, nicméně tak dlouho předstíral, že matčiny kulturní zájmy sdílí, až si ho nakonec vzala. Záhy se ovšem ukázalo, že jeho kulturnost je jen krycí nátěr a že bez Becketta se v životě klidně obejde — na rozdíl od skláren Kavalier.

Dětství a mládí tudíž prožil v provinční Sázavě. Všech osm tříd základní školy absolvoval se samými jedničkami, a od třetí třídy navíc nosil brýle, takže na žádný z pozdějších třídních srazů z pochopitelných důvodů nebyl pozván. Ve čtrnácti jej otec, jehož výchova byla odjakživa poznamenána autoritářstvím (když se dneska podívá na své tehdejší fotografie, nijak se mu nedivím), svévolně přihlásil na gymnázium v Benešově u Prahy, kde každý školní rok začínal sborovým zpěvem Internacionály.

Jeho tehdejším zájmům dominovaly karetní hry, ping—pong v nevytopené gymnaziální aule (pod reprodukcemi Leninových portrétů) a masturbace, provázená tradičními pocity hanby a provinění. Po maturitě v důsledku neomluvitelné bezradnosti začal studovat politickou ekonomii socialismu; po třech semestrech toho naštěstí nechal a začal pracovat jako noční vrátný. Vzpomínka na dvě zdařilé gymnaziální slohové práce (vypravování z prázdnin a popis pracovního postupu) jej přivedla k rozhodnutí stát se spisovatelem.

V letech 1983–1988 za laskavého dohledu několika marxistických literárních vědců vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor český jazyk a literatura — pedagogika. Po skončení roční vojenské služby v říjnu 1989 nastoupil jako učitel na základní školu na Zbraslavi. Učení jej docela bavilo — přinejmenším do doby, než se od ředitele školy dozvěděl, že divadelní hříčka, kterou sepsal pro účely školní akademie, je skrytým útokem na naše mladé kapitalistické zřízení.

Dal výpověď a nastoupil jako redaktor do tehdy ještě slavného nakladatelství Československý spisovatel na Národní třídě: představoval si, že bude chodit na obědy s talentovanými mladými autorkami, ale ve skutečnosti  většinu času opravoval strojopisy Evy Kantůrkové. V roce 1995 odešel na volnou nohu — a pevně doufá, že už to takhle doklepe až do konce.

Zdroj: www.viewegh.cz