Michal Horáček

Esejista, textař, hráč a podnikatel byl po zásahu StB vyloučen z vysoké školy, poté se protloukal jako skladník a zároveň černý bookmaker v Chuchli. V osmdesátých letech se ve spolupráci s Petrem Hapkou etabloval jako textař. Jeho občanská iniciativa MOST za sametové revoluce zprostředkovala jednání mezi KSČ a OF. V roce 1990 založil sázkovou kancelář Fortuna. Tři roky po jejím prodeji obhájil na FHS UK v roce 2007 dizertační práci ze sociální antropologie. 3. 11. 2016 ohlásil kandidaturu na funkci prezidenta České republiky.

Rozhovor s Michalem Horáčkem

Kam nejraději se vydáváte? Jak jste si začal užívat cestování po revoluci? Kam cestujete nyní?

Kamkoli. Vyrůstal jsem nejen při čtení verneovek, vesměs opřených o příběhy velkých cest, ale současně i v totalitním režimu za ostnatými dráty, kde cestování po širém světě bylo pro mou generaci jednou ze silných, ale zjevně nenaplnitelných tužeb. Dodnes potom, co nastoupím do letadla nebo třeba na loď cítím zvláštní privilegium a pocit štěstí, že je mi to přece jen dopřáno. A tak jsem, jakmile to čas a finanční zdroje dovolily, do toho světa vyjel a vyjíždět budu, dokud to půjde. Navštívil jsem téměř všechna místa, o kterých jsem četl a snil: Aljašku i peruánské Macchu Picchu, Amazonku i Nil, Viktoriiny vodopády v Zimbabwe i Mys Dobré naděje, Angkor Wat v Kambodži i Bagan v Myanmaru, vnitrozemské Thajsko s jeho buddhistickými svatyněmi i Singapur, Šanghaj i Velkou čínskou zeď, Rio de Janeiro v čase festivalu samby, horské Baskicko i pohádkové Benátky na laguně, Yellowstonský park i ostrůvky jižní Floridy, a zejména africkou Keňu, kam se za "svým" kmenem Samburů stále vracím. Z těch, které ještě navštívit chci, bych zmínil aspoň jávský Borobudur, Japonsko a mayské pyramidy na Yucatánu.

Která oblast nebo země byla pro Vás nejzajímavější? Co Vás tam zaujalo?

Zajímavé jsou naprosto všechny. To, co hledám nejvíc, jsou ovšem lidé a jejich jedinečné příběhy. Jak jinak, když jsem antropolog.

Jaká byla vaše nejdelší cesta?

Už v dětství mě fascinovala skutečnost, že vyjma malých pacifických ostrovů je pro Čecha nejvzdálenějším místem na zeměkouli Nový Zéland. Proto jsem tam vždycky toužil jet a konečně se mi to, na prahu šedesátky podařilo. A stálo to za to: je to nejen místo chovu znamenitých anglických plnokrevníků, tedy dostihových koní, ale i úchvatné přírody. Zmínit bych chtěl aspoň fjord Milford Sound na jihu Jižního ostrova.

Kam nejraději cestujete v Česku?

Cesty po Českou mohou být a jsou stejně dobrodružné a inspirativní, jako po krajích vzdálených. Díky prezidentské kampani jsem zavítal tam, kam za 64 let svého života dosud nikdy – do Vlčnova i do úchvatného Neratova v Orlických horách, do Hanušovic, Zlatých Hor, Bělé pod Pradědem. Příběhy těch, které sociální spáleniště začínají svou tvořivostí a pracovitostí měnit, mi dávají tu nejpotřebnější naději v to, že Česká republika má jinou a lepší budoucnost, než zůstat montovnou na chudinské periferii bohatého a dynamického Západu.

Jak se vaše cesty projevily ve Vaší tvorbě, je nějaký text, který byl inspirován vaší dlouhou cestou?

Byla taková inspirace, ale spíš opačná - silné připomenutí toho, že můj život patří Česku, protože tam jsem doma. Napsal jsem některé texty v cizině, například Rozeznávám. Ale bylo to spíš ze stesku. Každopádně už dávno vím, že cesta kamkoli, třeba do Číny, je vlastně cestou z Česka do Česka, akorát přes Čínu. A právě v tom vidím samotný smysl cestování: umožňuje nám podstatně lepší pochopení toho, čím je naše vlast jednak specifická, jednak součástí všelidského určení rozličných etnik a kulturních společenství na jedné planetě.

Co vás přivedlo k rozhodnutí ukončit cestu podnikatele?

Nahlédnutí toho, že peníze jsou nástroj, nikoli cíl. Člověk si musí dát hodně dobrý pozor na to, aby své nástroje ovládal, a ne aby nástroje ovládaly jeho. S pomocí – jak přiznávám, znamenitých – nástrojů, jimiž jsou finance, jsem se mohl obrátit ke skutečnému cíli, kterým je prožít co možná pestrý a smysluplný život. V mém případě to znamená zisk vzdělání, čas pro rodinu a knihy a uměleckou tvorbu, a právě ta možnost poznat kus světa.

Oznámil jste svou kandidaturu na úřad prezidenta ČR. Jaký byl motiv k rozhodnutí jít po této náročné cestě?

Motivem byla jak moje vzrůstající nespokojenost s tím, jak je tento úřad v mnoha posledních letech vykonáván, tak hlavně představa o tom, jak jej vykonávat jinak a lépe. Silně si přeji, abych nejen já, ale i naše děti, obýval euroatlantický prostor, jehož bezpečnost a tím i naši národní existenci garantuje naše členství v NATO a také v EU, v jejímž svazku můžeme doufat v naplňování ideálů jako je lidská svoboda, právní stát, úcta k jednotlivci a mnohé jiné. Současně si přeji přispět k tomu, abychom v rámci toho Západu nebyli jen jeho chudinskou periferií, ale respektovanými partnery, kteří mají nejen podobné příjmy, ale dostává se jim i stejně kvalitního zboží a služeb jako těm ostatním.

Vím, že Vašemu krédu: „vést čestný, autentický život“ se snažíte být věrný. Přibylo ještě další pro Vaši novou roli KANDIDÁT NA PREZIDENTA?

Ani ne. Přibylo jen přání udělat v uvedeném smyslu něco víc, než ohledně našich nedostatků a překážek fňukat na facebooku nebo hudrat v hospodě. Přání něco změnit, což ovšem skutečně znamená vydat se na cestu. Na obtížnou a zrádnou, s nejistým výsledkem. Ale právě takové jsou skutečné cesty. Ty, které stojí za to podnikat.

‍