Dan Bárta

zpěvák: PAPUA NOVÁ GUINEA - VÁŽKY

Z klokotu devadesátých let se Dan Bárta vynořil jako osobnost, která vnímá a tvoří muziku všemi smysly. Cit, emoce a rozum se v jeho písních vyvažují. A jestli má někdo přirozenou autoritu, pak je to právě zpěvák Dan Bárta, držitel celé letky zlatých andělů (pět cen Akademie populární hudby). Česká populární hudba v něm našla přirozený idol, respektovaný kritikou a uznávaný posluchači.

Na přelomu tisíciletí Dan Bárta, věrný jen sám sobě a hudbě, zavedl posluchače do světa Illustratosphere. Nyní nabízí další výpravu do Entropicture. Nové album Dan Bárta & Illustratosphere: Entropicture se dá přirovnat k obrazárně krajin nebo snů, vtělených do písní s nadhledem a smyslem pro jemnou rovnováhu tónů.

V polovině devadesátých let byl Dan Bárta známý jako hvězda muzikálu Jesus Christ Superstar ("na gymplu jsme ho poslouchali z desky, znal jsem to nazpaměť"), ve kterém zpíval Ježíše i Jidáše. Kývl ještě na nabídku do muzikálu Evita, ve kterém byl Che Guevarou. Ta role ho lákala. Byla náročná a dala mu možnost zpívat oblíbenou latinu. Pak se Dan Bárta s muzikály rozloučil. Vzpomínkou zůstala i popová a taneční kapela Sexy Dancers, nastartovaná Romanem Holým a spol., ve které se zaskvěla rovněž Darina Rolincová. Sexy Dancers se dobrovolně rozešli poté, co vydali cenné album Butcher´s On The Road (1998, Bonton) a slíbili, že možná někdy příště...

"Kluci ze skupiny J.A.R. mi ukázali strašně moc jiné muziky. Jestli mám celé kvantum nových a pro mě důležitých informací zpracovat a nechat je v sobě uzrát, potřebuju čas a klid," odrážel Dan Bárta otázku, kdy konečně vydá sólovou desku.

V roce 1999 ji nahradilo bilanční album Dan Bárta & .... Je to jeho cestovní mapa od Alice k J.A.R. či jazzu. Deset let tedy Dan Bárta zrál a hledal, než přišlo album Illustratosphere (2000, Sony Music/Bonton), které zpěvák uchopil i textařsky. V roce 2003 vydal i nové album Entropicture.

Aktivně se věnuje i studiu a pozorování vážek. Díky tomuto koníčku často cestuje do exotických zemí. „Nedokážu popsat, co je na vážkách tak fascinujícího. Můžu se to pokoušet odhadnout, jako že jsou zajímavé, barevné a hezky tvarované, nebo tak něco, ale to je příliš racionální stanovisko. Na nějaké esoterické rozměry mě taky moc neužije, tak to nechme tak, že jsou mi prostě nejsympatičtější... Obávám se někdy ovšem, že jak se hodiny soustředím v tichu mokřin a pak si sednu někam na šutrák a jen tak koukám do nikam, že o ty vážky zase tak moc nejde...“